Každá máme v sobě kus potvory

Zůstala jsem sama,
se svýma básničkama.
Zamčena v pokladnici svých pocitů,
naříkám brekem víl,
že nejsi tu.

Stírám si křišťál ze svých rtů,
které tě mohly opít láskou,
ale ty jsi věděl, že ta růž není má
a že já už dávno nejsem nevinná.

Čím se prozradilo,
že nejsem holka,
kterou může jenom jeden muž vlastnit?
Proč mě nechceš obšťastnit?
Cožpak nevidíš, že moje náruč volá Tě?
Tys teď s Klárou na chatě.

A já se ptám, v čem je ta poběhlice jiná,
že tě tak moc okouzlila.
Snad nevěříš ve věrnou lásku dívčí?
Hochu, každá jsme potvora,
co tě zničí.