Tulák

Na cestě mrtvé tělo leží
a zbytky duše po větvích.
Uprostřed plání lze jen stěží
ominout smrti pach a smích.

Ta oči muže v stepní trávě
závojem slepým přikryla.
Skrčené nohy míří k hlavě.
Zdáli se bouře blížila.

Na jeho hrudi v blesků svitu
tvoří dva červi bílý kříž.
Zvětralé kusy monolitů
prázdnotu střeží těchto míst.

Tuláku, synu rodné země,
Kdes nechal koně, ženu, dům?
S nimi bys nikdy neoněměl
tváří v tvář černým nebesům.

Kolik let po světě ses vláčel,
jak dlouho trvá cesta tvá?
Odpovědi už nedočkám se.
Bůh nechť tvou duši požehná.

Pohřbil jsem ho pod uschlým tisem
osvícen blesky jsem tam stál.
Za sebou stín však nespatřil jsem...
Sám sobě hrob jsem vykopal...