Pustinou svého srdce

Mrazí břitva přiložená ke krku,
mrazí tvoje slova, co vzbuzují paniku.
Ošlehaná větrem listopadových přeháněk
kráčím pustinou svého vnitřního světa.
Uzavřená do svých snů,
uzavřená strachem z neznáma.
Hledím do našeho vztahu,
který je náhle vzhůru nohama.
V jinovatku s křídly mění se vyřčený dech,
všechno, co jsme budovali,
leží poraženo na zádech.
V mém pustém světě opadaly všechny stromy,
kůrovci pustili se i do koruny.
Zůstaly trčet jen hrůzu budící pahýly
a vzpomínka, jak jsme se TENKRÁT snažili.