Prosba za Zemi

Prosba za Zemi

Hledala jsem tě mezi všemi,
tys nebyl tam...tys nepřišel;
pak zaslechla jsem plakat Zemi
a nikdo ...NIKDO mezi všemi
ten její smutek neslyšel...

Já slyšela jsem nářek země,
chvěla se vzlykem pod nohou,
mluvila tiše...smutně...jemně,
mluvila k vám...mluvila ke mě;
mluvila hlínou,...oblohou,...

Vetknula moudrost v letokruhy,
znamení vryla v kameny,
na obzor psala barvou duhy...
Její hlas - horské prameny -

promlouval smutnou písní řeky,
promlouval v květech jasmínu,
promlouval k lidem celé věky:
Miluj mě! nebo zahynu...

Křičela hlasem prudkých bouří,
šeptala šumem v korunách,
o tom jak všechno se v ní bouří,
že z lidí začíná mít strach!!!

Vždyť lidé byli její děti,
ráda jim dárky nosila...
Proč spoutaly ji do zajetí?
Neslyšely když prosila...

Zákopy jizev v tělo vryly,
braly a nevracely nic;
neptaly se a neprosily.
Řezaly těla borovic...

Ničily lesy. Moudrost stromů
nebyla řečí pro lidi,
bolestně rvaly kámen z lomů,
jak slepci kteří nevidí,

že sami sobě život krátí...
Ke konci zbývá kroků pár.
Všechno se jednou k tobě vrátí -
zaseješ bolest...sklidíš zmar!