La Luna

La Luna

Ty, která převlékáš se za nevěstu
a s hvězdným závojem kráčíš oblohou,
prosvítíš poutníkům jejich noční cestu.
Ať najdou tě všichni. I ti, co už jít nemohou.

Tvá chůze ladná všech moří vlny vábí
a s každou další kráčejí
ti nehodní skládají svou hlavu do hedvábí.
Tví věrní synové s tvým příchodem okřejí.

Ve své náruči vždy zásoby klidného snění.
Ovšem i hrůzu znáš rozdávat shůry.
Jeden říká, že nad tvůj dar není,
druhý od sebe odhání zlé noční můry.

Když končí se pouť, tvá tvář je tak bledá
a slzy z tvých řas začnou do trávy sedat,
třpytí se v ranním šeru do dálky
jako z čistého křišťálu korálky,
vpleteny do sítí na malém palouku,
jiskří a lesknou se jen do očí pavouků.
S poryvy větru padají na zem a do ní se vpíjí.
Tvá cesta je u konce,vše tvé nyní míjí...

Až zas slunce zapadne
a zrcadlo zčerná,
oblohu zahalí
barva ti věrná.
Nejen pro mne nocí záříš,
bledá paní s jasnou tváří...