Jedna školní

U tabule dítě stálo,
cosi sobě mumlalo.
"Bodejž si jen trochu málo,
něco blbče vědělo.

Deset minut od zvonění,
už tu stojíš, nemukáš:
padá na mě podezření,
co as večer podnikáš!

Mluv, hle křída a tabule -
piš si - tu máš příkládek!"
Dítě barvu chytlo bledule.
Bouch, bác! "Já si zjednám pořádek."

A zas do hrozného křiku -
"Tak akorát už toho mám - !
Že na tebe, ty ničemníku,
tvoji matku zavolám!

Pojď si proň, ty nešťastnice,
pojď, vem si ho blbečka!" -
A hle, tu kdos od lavice
vstává tiše, zlehoučka.

Malá, klidná, tváře bledé
šine si to osoba;
kdo ví co ji k tomu vede,
ústa mluví, proboha!

"Smím na záchod?" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Profesorka rezignovaně,
sahá po sklenici.