Město

Město protkáno tvými doteky,
v odrazech výloh samy si hrají,
věnec z kopretin dala jsem do řeky
a smuteční vrba, svědkyně sdílení,
mi spoustu věcí tají.

Město, co voní po tvém dechu,
jak růže po ránu, když se probouzí,
a něha slůvek, jak měkkost mechu
mě hladí po duši, když slzy tečou,
jak vítr chrpy na mezích.

Město, kde stopy tvé mi cestu vedou
v blátě těch dnů, kdy smutný's byl
pár chvilek, co se nepovedou
uschovám v malé krabičce
a dám je ručkám snivých víl.

Město, kde pouliční osvětlení
svítí mi do očí, ač bych to chtěla
když hledám za noci rozuzlení
v mlžných snech a tvých vzpomínkách
naděje kamsi odletěla.