Bázlivý rytíř

Volala Smrtka, klepala a tloukla na dveře,
ať jí domácí konečně přijme, otevře.

A že byl domácí chlap jak hora, kámen v ruce drtil v prach,
málokomu by se přiznal, jaký ze smrti má nyní strach.

Za chrabrost a hrdinství řád daroval mu král,
ne boje a turnajů, ale zubaté se bál.

Vchod už zatarasil stolem, truhlicí i židlí,
dáma s kosou dnes nedostane toho, kdo tu bydlí.

*

Bouchání ustalo, není slyšet žádného slova,
tuší však rytíř, že nezvaná staví se znova.

Nechce čekat, až ten okamžik nastane,
bere dlouhý plášť a spěchá do stáje...

Teď má cenu zlata každá malá chvíle,
už aby byl odsud aspoň na dvě míle!

*

Uhání tryskem na svém nejrychlejším oři,
rychle překonat kopce, odplout pryč na moři...

Kůň se řítí jako vítr, plášť za jezdcem vlaje,
nechává za sebou lesy, exotické kraje.

Není čas na jídlo, spánek, ani teplou lázeň,
když člověka sešněruje a ovládá bázeň!

*

Urazili za ten čas velkou vzdálenost,
když se před nimi objevil náhle most:

Rytíř sklápí hlavu, vzdává vše, ví že, tentokrát už neuteče,
naproti němu totiž postává paní s kosou na místě meče:

„Jsem moc ráda, že se k tobě nemusím znovu lopotit.
Netušila jsem, že mi přijedeš tak brzy naproti.“