Knihy světa

Pod rukou cítím závoj prachu, pavučinu mrtvých,
když rukou stírám nános věků,
jenž kryje knih a rytin vetchých,
co zapomenuty leží v skrytu roků.

Mocné opojení, větší než-li všechny drogy světa,
než-li alkohol a dotek mladé ženy,
než všechna síla, co zove se snad prokletá,
uklidním své ruce, oním rozrušeny.

Jak Odysseus jsem, Äerendil v nových krajích,
lámu pečeť knihy zářné
a hledím v řádky o zapomenutých mužích
a jejich činy – velké a mocné.

Sošný strážce, jenž rudým okem patří mne,
nechá uchopit vše mé prsty.
Neslyším svistot meče, který mrtvá ruka tiskne,
a poslední zdi jsou rozpadnuty.

Krev z čela ze smrtelné rány zvolna teče,
v řádky tiše zasychá.
V spárech smrti píši o svých skutcích, v kleče,
a život brzy vyprchá.

Ohlušující sykot světa v tichu doznívá.
Ozvěna nepřichází raději.
Snad někdo přijde, nová slova v knihu nazpívá,
snad ji ještě máš – naději...