Návštěva

Mráz mi jde po zádech,
ruka se mi chvěje,
je mi teplo
i zima.

Jsem troufalý,
jsem smělý,
jsem směšný.

Sedíš.
Sedíte naproti mně.
Ve své směšné troufalosti Vám tykovykám
a přitom bych měl sklonit hlavu.

„Dáš si čaj?
Dáte si kávu?
Vám se líbí stejná hudba?
Nemám rád svoji hudbu.
Proč si čteš v mých knihách?

Máte ráda stejné knihy.“

„K ďasu!
Nemám rád své knihy.
Mám rád život.
Tak proč jsi tu?“

„Proč na mne hledíš?
Proč se usmíváš?
Proč?“

„Né!!!!
to né.
Jdi pryč!!!“

„Ach, kam jdete?
Nechoďte pryč.
Uvařím vám tu kávu.
Prosím.
Posaďte se.“

„Čtete stejné knihy.
Posloucháte stejnou hudbu.
Vidíte život stejně jako já?“

„Já ho miluji.
Snažím se ho poznat.
Ale teď, když tu jste,
nevím.“

„Mám čas?“
Po duši se mi kutálejí slzy.
Špatně se dýchá.
„Řekněte – mám čas,
aspoň než vystydne káva?“

Malé přikývnutí.

„Prosím, povídejte mi o životě.
Prosím, povídejte,
prosím!“

(Mám slzami zkalené oči).
Pokorně naslouchám.