Můj životopis v básni

Před šestnácti lety
jednoho chmurného dne,
konaly se čapí a vraní nálety.

Jedna rodina převeliké štěstí měla,
dcerušku krásnou a chytrou
matička porodila.

Kočičími očky na svět poprvé pohlédla,
rodinu již s jednou dcerou z uzlíku zahlédla,
již nechtěla pryč a zůstat uvolila,
podívala se na vránu a pohledem zavelela:

„Odleť vráno, nech mě tu
a uvol se k odletu.“
Vrána křídly zamávala
a v mžiku byla za horama.

Vyrůstala dívka jak planá růže,
zlobila, jak byla schopna a jak jen může.
matka ni otec, nikdo nic nezmůže,
co platné, že dnes se říká,
jaké by to bylo, kdyby místo dívky měli muže.

Přes všechny prosby, přes všechna přání,
přes dlouhé hodiny ulévání,
přesto dcera velkou chytrostí oplývá
a Gymnázium Luďka Pika nyní obývá.