Labuť

Jezero hluboké a temné,
uprostřed sedí smutná labuť.
Viděl kdo její duši?Neviděl?Ne?
Proto jak ona smutná nebuď.

Hlavu má svěšenou,
krk její ladnou smyčku vytváří.
Oči jí prázdnotou blednou,
bílé tělo její jezero odráží.

Jezero zčeří drobný závan letní,
labuť křídla roztáhne.
Ty věnuješ jí pohled letmý,
ona na tě též pohlédne.

Vaše pohledy se setkají,
vaše duše se pohltí,
labuť se stává člověkem
a ty se stáváš labutí.