Hvězdy velkoměsta

Zdálo se mi,
že jsem spatřila hvězdy
mezi těžkými mraky
nad jejich jasem
až přecházely zraky

byly to hvězdy, světla velkoměsta
nikdy nezhasínající tmy nevěsta
zářily nahlas, zářily jasně
jak se nám pod tím smogem žije krásně

krásně, leč ve spěchu,
buďte už potichu!
Přestaňte zas na mě řvát,
vždyť vím, že mě už nemá rád.

Myslela jsem, že vidím hvězdy,
byly to jen před očima mžitky,
jenom clona před prožitky.
odhánějíc vše pěkné pryč

radí mi zapomínat,
že vše má rub i líc
nejednou člověk nevidí to pěkné
temno se kolem něj semkne...

jen ta světla...

postávaj ležérně, vyřvávaj vulgárně
že tam kde je světlo,
tam je i život.
ale já mám radši tmu... a ticho