Šašek

Pouze jeden šašek krále bavil,
neboť jiní bavit prostě nesměli.
Tomu šašku král vždy pouze pravil:
"Hraj na lyru, neboť nejsem veselý."

Šašek s radostí se lyry chopil
a hrál všechny písně, které dobře znal,
a král pobaven si vína popil
tak, že jej pak velmi těžce rozeznal.

Přišlo ale temné zimní ráno
a král poslal šaška náhle za mříže.
Zřejmě v hlavě bylo vyvětráno,
zřejmě v krvi bylo víno z Paříže.

"Proč s mě pane poslal do žaláře?,"
šašek zmatený se smutně krále ptal.
A král pohled vrh do šaškovi tváře,
řekl: "Neboť ses až příliš často smál!"

Šašek odvětil: "Však, milý pane,
ale vždyť ten smích, to je mé řemeslo.
Stejně jak rybář víc nezastane,
nežli loďku, vlasec, síťku a veslo."

"Rybář možná chytá pouze ryby,
ale já jsem ten, jenž zemi kraluje.
Je mi fuk, zda se ti basa líbí,"
řekl král a vyšel zlostně ze sluje.

Od té doby šašek slzy ronil,
šašek, který dřív se jenom pořád smál,
ale pokorně svou hlavu k zemi sklonil,
měl starostm jak se teď asi baví král.

Pátým rokem šašek v cele sedělm
cela byla vprostřed temné jeskyně.
Netušil, kolik je tam neděl,
téměř zapomněl též hovořit plynně.

Náhle na hradě si pán král vzpomněl,
když se nudil nad sklenkou božolé,
že byl čas, v němž šaška v pepito měl,
zapřáhl vůz a vyjel mezi pole.

Vítr si po zemi honil listy
a král se blížil za šaškem do cely,
dostal strach, když se plížil místy
podél skalnatých stěn, které mlčely.

Přišel k mříži s pochodní a spatřil,
vlasy se mu samou hrůzou zježili,
místo smíchu, jenž šaškovi patřil
starce, jemuž vousy tváře pokryly.

Stráže, co je tohle za maškaru,
kde je šašek, jehož jsem zavřít dal?
a nuzák se tiše jak postaru
vprostřed slámy po letech od srdce smál.