Malíř

Podivný malíř
neměl paletu,
ale talíř.
Stál ve tmě, v modrém baretu.

Stál
a plně soustředěn
obraz maloval.
Však co je v něm?

Místo plátna lidskou masku měl.
Chvíli stál, pak popošel.
Snad přemýšlel,
co vlastně chtěl..

Do skla barvu vymačkal,
promíchal ji štětcem.
Zrak mu chtíčem tiše plál,
byl vlastně malým vědcem.

Čáru tam a čáru sem,
jen dodržet symetrii.
Nemyslel hlavou, ale srdcem,
podléhal jeho arytmii.

A tak vlastně namaloval
obraz srdce svého.
Vůbec nic mu nenamlouval,
jen maloval něhou.

Nechal barvy oživit deštěm,
vysušit větrem,vyblednout sluncem.
A pak na chvíli ještě
zažehnout život jeho srdcem.

Pak odnesl dílo
a v osvětlení mdlém
v domě jeho
povídal si s obrazem.

A i další díla
směle se připojila
do vášnivé diskuse
o novém obraze.

A obraz ležel
a jak čas běžel,
rostl jeho stín
s úbytkem dalších surovin.

Pak na nohy vstal,
smál se, noci proplakal
a čas utíkal,
když malíř dál maloval.

Tak díky malířově snaze
objevil se na obraze
jeden malý uzlíček,
jemuž říkalo se človíček.

A ten člověk dosud žije,
sní i bdí,jí a pije,
vyvíjí se, dospívá..
nic jinému mu nezbývá.

Vlastně ano, děkovat,
že může kyslík vdechovat
a postarat se o budoucí
malířovy tahy vroucí
-o děti.