Blouzním

V pocitu viny,
zřejmě ulehnu na lože.
Začíná konec psiny,
počátek boje na nože.

Už nejsem tvůj hrdina,
už opadla krása počátku.
Najde šťastná se hodina?
Mám čekat citů náhražku.

Strach pařáty svírá útroby mé.
Čím pokazil jsem nádheru mezi námi?
Sžírá mě svědomí zlé.
Konec hrají snad tamtamy?

Ne, nesmím přemýšlet!
Nevěstí nic dobrého.
Krákáním oživím let,
ať se ví, že okusil jsem smutného.

Jak v blátě a prokletý,
dnešní večer prožívám.
Udusíš duši poety?
Zabiješ ho? Já rád tě mám!

Já konečně žiji,
a ne jenom pro sebe.
Srdečně a vděčně pěji,
nevzdám se já tebe.

Máváš mi kapesníčkem?
Loučíš se zklamána?
Ukončíš vše psaníčkem?
Budeš zas schována?

Bodej! Kousej! Trhej!
Tu všechnu bolest způsob mi,
jenom bez rozmyslu nezlom,
prosím srdce mi.

Snažím se být ti vším.
Ty o to nestojíš.
A když jsem jen dým.
Slzičku uroníš.

Ztrácím se,
doufal jsem že tě znám.
Ztrácím se,
nejspíš zas zůstanu sám.

Já vyhovět chtěl bych tvým snům.
A to i mohu,
jen neodevzdej se prázdným dnům.
A svěř se mně a ne Bohu.

Bál jsem se našeho citu,
všanc padlo nádherné přátelství.
„Neboj se…“řekla si mi tu.
Uvěřil v naprosté šílenství.

Probudila jsi ve mně déšť,
jím skropil jsem úrodu naši.
Nenech mě z té cesty slézt,
Prosím chvilku poslouchej radši.

Pár minut vysvětlení,
v němž slovo nezazní.
Vsadím vše na utěšení.
Proč oba jsme tak svérázní?