Jaký by to bylo...

Život mě naučil vážit si peněz
denně vidím štěstí spoutaný do želez
a člověka, který přes hradby nelez
protože mu stačila pohodlná mez.

Často se dívám nahoru do nebes
a ptám se hvězd , jaké by to bylo
kdyby přes ty hradby lez.

Nespočetné množství volně létajících citů
naráží do nervových vláken a jejich bitů
informace do hlavy došla a slza teče
teď bys jí měl táto sakra odprosit v kleče.

Snažím se být klidný a nedávat nic znát
pravda, je ale taková, že mi často nedá spát
je to asi proto, že mam mámu tolik rád
s tužkou v ruce si jdu hrát, už mám zase o čem psát.

Připadám si jak banka půjčující na horší časy
vidím jak od rodinného krbu odchází zbytky krásy.
Štěstí je velmi křehký pojem, můžeš ho mít
nebo to je jenom dojem.

Pozoruji dva páry očí, které na sebe útočí
otče zpomal než ti přeskočí, já sem bohužel rozhodčí.
Dávám ti za vinu, že si zahrabal rodinu pod hlínu
dávám ti za vinu tvé chyby, šlápance na minu.

Chyběj prachy a tak všechny omezuješ
zajímavý je, že na sebe přitom zapomeneš.
Stojím na vlastních nohách a pozoruji co se děje
chtěl bych být náprava, příčina naděje.