Tak už střílej!

Střílej, tak už střel,
zmáčkni konečně spoušť!
Jen blázen by se před smrtí přel,
tak prostřel k mému srdci houšť!

Voják nezná emoce, nezná ani lásku,
tak připravit, pozor, pal!
Pošli navždy pryč svou krásku,
ty máš zbraň, ty jsi tu král!

Nedívej se do očí,
nechval tenhle svět.
Kulka ať panenky mi protočí,
než napočítám pět

„Pokud ukončím ti život, pak také sobě!“,
potom dodáš skrz zlomené srdce:
„Pak spolu budeme ležet v jednom hrobě,
já miluji tě přece!“

„Pokud opravdu mě miluješ,
malorážku nech si hrát!
Střelbu jistě piluješ,
tak pošli mě věčně spát!“

Okamžik krátký, snad jedna vteřina,
uvěřit dokážeš snad pouze stěží.
Víš, něco končí a něco začíná,
nevěř na znamení, ačkoliv sněží.

Skláníš se bezmocně nad bezvládným tělem,
moje kůže - co jsi tolik miloval, chladne.
Policie nachází nás v obětí vřelém,
utíkáš pryč, zbraň ti však spadne.

„On za to nemůže,“ chci ještě říct,
chci se přiznat, zbavit tě viny.
Mě nikdo neslyší, nemohla jsem se splíst?
Pronásledují mě prázdné stíny.

Ocitám se v nebi, v tom věčném ráji,
vypadám jako anděl, tvář mám tak jemnou.
Nejsi tu se mnou ty, tak jsem spíš v háji.
Kdy se tu potkáme?! No, snad jednou…