Rómeo a Jůlie ...

……………………
……………………


Taková tichá bývá
poslední hodina , kdy musím
od tebe odejít .
Podobný noci , co odchází ,
aby nestínila jasnou tvář
…………………………….nového Slunce .
Už se začíná dnít jasným světlem ,
na tvém nahém těle .
A rozpraskané rty od stovek polibků ,
touží dostat chladnou vodu ,
jako strom , co na poušti usychá .
.
.
.
Jsi tak krásná , až zapomínám ,
že naše odloučení se rychle blíží .
Hodiny nečekají ,
co opozdilý kohout ráno přivítá …
.
.
.
Taková tichá nám připadají
vyslovená slova lásky , když unavené rty
šeptají , zůstaň ještě na chvíli .
V podobě rozkoše co neuvadá ,
s posledním dotekem , řítícím se tichem ,
do brány začínajícího se rána .
V němž mezi čtyřmi stěnami
zase zůstaneš sama …
.
.
.


Odejdu , ale nevím , kdy se vrátím ,
vždyť Bůh dává stále svou naději ,
jako pták , když se vrací do hnízda ,
ze kterého po prvé vylétl k nebi
a rozlehlých oblak , v nádherné písni ,
znějící každým úderem tvého milujícího srdce …
.
.
.
Ale , já se vrátím , stejně jako se
vrací ztracená myšlenka ,
spálená na prach , při prvém polibku ,
kdy nesmrtelnost Boží lásky ,
námi prorostla a kořenila , v hlíně
stále toužícího těla .
Po jediném doteku či polibku ,
co zůstával stále zachován ,
v nejtemnějších hlubinách Boží duše …


…………………
…………………