Chvalozpěv noci poslední

Vyjel jsem tam večer,
tam k Náměstí Míru,
a málem já brečel,
však neztrácel jsem víru.
Náhle přišla znenadání,
slečna krásná, těžko k mání.

Večer překlenul se v noc,
její oči měly moc,
tak hluboké, krásné, tmavé,
v chladné noci ty pohledy žhavé,
od ní hřály jak uhlíky pravé,
potlačily ve mně všechno dravé.

Kolem je tma, a obloha snad hoří,
to jen reflektory, do mlhy se noří,
zajímavé domy a budovy nové,
kéž takoví by byli, všichni moji dnové,
potom s Vámi, po Karlově mostě jít,
tam poprvé kolem pasu jsem troufl si Vás vzít.

Před Mat-Fyz se projít, to trochu zvláštní bylo,
však napadlo mne ruku vaši zahřát – to se mi líbilo.
A takhle jsme došli, až k Mánesově mostu,
tam debata nám vázla, my měli jsme ji prostu.
Tančící dům a pak další dlouhá cesta,
na řadu přišel zpěv a nějaká další gesta.

A nakonec již kráčeje, adrese Vaší vstříc,
já více na Vás koukal jsem, sám se trochu rdíc.
Úsměvy andělů, úmysly vlkodlaků,
a jeden lovec upírů, mne uved do rozpaků.
A pak již loučení byl čas, však stále cosi stát se mělo,
tam vyšla Vaše matka a mně vidění se tmělo.

Pak už jen jednou obejít blok,
tam zjistivše, že do Vás jsem cvok,
a stání v společném našem obětí,
ve vzduchu to krásné napětí,
mě nutí doufati v další krásný den,
kdy Vámi budu moci býti okouzlen.