Almara

Narodil se se mnou,

patří ke mně,

však tvář měl jinou-

černou, jak kus země.

Každý ho nenávidí,

plivou mu do bot,

mé srdce to slyší,

ach…

už jsem se rozhod´.

Stud nade mnou zvítězil,

-ač on můj bratr… mé dvojče!

Do staré almary jej uvězním

a obvážu řetězy.

Už nikdy tě nikdo nespatří!

Budu někdo nový,

bez tebe

a bez tvých černých očí.

Snad čekal jsem, že budu šťasten,

však cosi mě sžíralo z kostí,

tys chtěl ven,

a já už byl bez radosti.

Každou noc jsi do almary bušil,

plný vzteku a zvířecího pudu,

co se stane, jsem už pomalu tušil,

teď za špatného já budu.

Ta stará skříň povolila,

řetězy pukly,

a přede mnou se objevila ta zrůda…

-mé slzy ztichly.

Bože, kdo tam stojí?

Snad to není zrcadlo

-to můj dvojník!

Ach ne,… co mě to popadlo?

To já tam jsem,

On patří ke mně a já k němu,

…ale tak to nechci,

jsem plný hněvu!

Mé prsty v pařáty se změnily

a ústa má v tlamu.

Nenávidím tě,

Zabiju tě, ty bezcitný vrahu!

Vnořily se mé drápy do jeho srdce

a mé zuby tepny na krku mu rozdrásaly,

místo krve však černý odpad

-a místo svalů jen kameny.

Odstoupil jsem od něj.

Se zrůdným křikem padl k zemi

a jeho oči, dřív tak temné,

v rudé se proměnily.

Co jsem to udělal?

Tryská ze mě krev.

Já starý hlupák!

… on nebyl zjev.

Byl jsem to já.

Nikdo víc.

Ve skříni uvěznil jsem svůj rub,

po světě chodil líc.

Ti dva ale patří k sobě,

nikdy zvlášť,

teď nad tím přemýšlím v hrobě,

a cloumá mnou k těm živým zášť.