Vzhůru!

"Toužíme létat ale zapomínáme, že jsme se zemí spjatí."



 

 

 

Roztáhnout křídla a letět,

kamsi daleko mezi hvězdy.

Tak jasné a zářivé,

až to zabolí.

 

Pohlédnout na věci jinak,

jako ptáci z výšky.

Shora a volně,

beze strachu.

 

Ale svět bude stále stejný,

netečný a poloprázdný.

Nic ho nezmění,

ani já ne.

 

A kdybych všechny hvězdy

posbíral a snesl k sobě.

Stejně bude tma,

uvnitř i vně.

 

Ticho. Jen šustot perutí dávných ruší ten klid odvěký a blahý.

 

Bez dechu,

poletím snad.

Abych už pochopil,

že můžu být zase sám sebou.

 

Bez křídel,

jen mé srdce a já.

Jen my dva v nekonečnu,

na cestě za pravdou bez příkras.

 

Poctivé dost,

ač palčivé a hořké.

Jako je vždy i život sám,

ve své neposkvrněné kráse.

 

Okovy padnou,

vznesu se ke hvězdám.

Ale ne na křídlech ptačích,

svou nadějí a vírou nezlomnou.