Smířená

 

Zraněná, všemi odsouzena,

zvykla jsem, že nic neznamenám.

A zasněná bloudíc ve svém světě,

už netoužím dávno po odvetě.

 

Už je to asi tak, a má to tak i být,

že život je jen klec, a já v něm musím žít,

a možná je to tak, že napříč tomu zlu,

dál něco udělat, já nemám odvahu.

 

Jen ve svých vlastních lžích, že třeba bude líp,

já dám se osedlat a nechám zahubit.

A pro někdejší cit- jak hloupě zní to slovo,

já nechám sebou mlít, jak zlatem pro olovo.