Znám dívku

Znám dívku,
která neví kdo je.
Nikdo nechce ji podat pomocnou ruku ¨,
a večer co večer milion slz proleje.

A teď povím vám příběh její,
Plný špatných přátel a nekonečného žalu.
Nikomu tohle nepřeji
a začnu pěkně pomalu.

Byla ještě malé dítě,
co plno bylo života.
Věřila své víře,
a nezastavila ji žádná trampota.

S kluky si hrála na ulici,
všichni měli ji rádi.
Byla sídlištní uličnicí,
se vším si věděla rady.

Ale jak šel čas,
uzavřela se do sebe.
Po večerech plakala zas a zas,
a toužila dostat se do nebe.

Tam kde její přítelkyně je,
kde „žije“ si svým životem.
Nechtěla míti doma ty děsné galeje,
a měla jen svůj sen.

Sáhla si na život,
nechtěla být sama.
Věděla jaký má použít návod,
byla to pro všechny rána.

Bůh ale zabránil tomu neštěstí,
nevzal si ji k sobě.
pomohl aby smrti dala pěstí
a žila novým životem.

A život šel dál,
údolím a přes překážky.
Najednou cítila se jako král,
neměla žádné otázky.

Nečekala ale dlouho
a osud další ránu přidal.
Ležela však chvíli pouhou
a někdo ji ruku podal.

Byl to snad osud, ne byl to Bůh,
ten v něž uvěřila.
Konečně dýchala čerstvý vzduch,
díky němuž opět ožila.

Jak jen víra pomoci dokáže,
když nevíš si rady.
I když život je plný překážek,
dokážeš rozluštit všechny záhady.

Toť její nové motto,
co řídí její osud.
A to všechno proto, že všemohoucí je Bůh.

Ona teď věří
a lituje, že nevěřila.
Jen jemu se dokáže se vším svěřit,
vždyť ve víře krásu spatřila-