Zpovídám se, nic víc,
za svitu měsíce, za svitu svíc.
Zpovídám se ze svých hříchů,
ve své duši, v nekonečném tichu.
Zpovídám se z nekalých úmyslů,
kdy jednáme jako zbavení smyslů.
Zpovídám se a bojím se, co řeknu,
ať mě má upřímnost nestáhne ke dnu.
Zpovídám se ze svého strachu,
bojím se každodenního krachu.
Zpovídám se z hříšných myšlenek,
kterými se prezentujeme navenek.
Zpovídám své bijící srdce každou chvíli,
chtěla bych, ať neustále sílí.
Zpovídám se, ach zpovídám,
někdy ani netuším, co všechno povídám.
Z žalu nad sebou vznikne ze zpovědi fraška,
někdy plná neupřímnosti, připomínáme šaška.
Se smíchem zpověď nevyjádří nic nového pod sluncem,
schováváme se a snažíme se být pulcem.
Nevím, proč bych se měla dál zpovídat,
na svou černou duši se sebekriticky dívat.
Nikdo z nás to neumí, proč bych to vlastně já měla umět?
Nechci se se lží na sebe bezvýznamně čumět.