Sencénské brány smrti
Malý chlapec v rockové bundě,
straní se společnosti,
hlavně svých vrstevníků,
kteří mají rodiče a sourozence.
Žije si svůj pouliční život,
vybírá kapsy opilcům,
kterým se ještě nerozprchly
všechny mince, kamarádí se s
vysokými budovami – je jako pavouček,
na pomyslném vláknu vyvrženců,
nechybí mu odvaha, drzost a kapka soucitu,
když vidí nešťastné tváře šašků,
kteří se protloukají životem pomocí silného kladiva,
jenž v rukou ani neudrží.
Dnes jste se podruhé narodil,
říkali mu doktoři,
cítil, že pociťoval respekt
z tmavého tunelu, který byl
na půli cesty k sencénským branám smrti,
kde viděl siluety lidí, kteří
mohli být (kdysi dávno) jeho rodiči…
Dnes nebyl v Sencésenu, ale
jednou tam bude,
jeho duch projde tunelem
a bude opět se svými rodiči…
…ne (!) jako vyvržený pavouček
z roztržené sítě, plavající
ve vodě a držící se nad hladinou,
ale jako normální kluk,
který je se svými nejbližšími…
…i přesto, že pusa bude letmá,
neboť duchové se nemohou líbat
a když se obejmou, projdou
skrz svá těla…
I tak v Sencénsenu zažije
to nejkrásnější, o čem před
smrtí mohl jenom přemítat…
…zažije věčnou lásku…
Komentáře (0)