Sencénské brány smrti

Malý chlapec v rockové bundě,

straní se společnosti,

hlavně svých vrstevníků,

kteří mají rodiče a sourozence.

 

Žije si svůj pouliční život,

vybírá kapsy opilcům,

kterým se ještě nerozprchly

všechny mince, kamarádí se s

vysokými budovami – je jako pavouček,

na pomyslném vláknu vyvrženců,

nechybí mu odvaha, drzost a  kapka soucitu,

když vidí nešťastné tváře šašků,

kteří se protloukají životem pomocí silného kladiva,

jenž v rukou ani neudrží.

 

Dnes jste se podruhé narodil,

říkali mu doktoři,

cítil, že pociťoval respekt

z tmavého tunelu, který byl

na půli cesty k sencénským branám smrti,

kde viděl siluety lidí, kteří

mohli být (kdysi dávno) jeho rodiči…

 

Dnes nebyl v Sencésenu, ale

jednou tam bude,

jeho duch projde tunelem

a bude opět se svými rodiči…

…ne (!) jako vyvržený pavouček

z roztržené sítě, plavající

ve vodě a držící se nad hladinou,

ale jako normální kluk,

který je se svými nejbližšími…

 

…i přesto, že pusa bude letmá,

neboť duchové se nemohou líbat

a když se obejmou, projdou

skrz svá těla…

 

I tak v Sencénsenu zažije

to nejkrásnější, o čem před

smrtí mohl jenom přemítat…

 

…zažije věčnou lásku…