Polibek

Když jedna báseň pustila city,
co byly hluboko zavřené,
ty dokázala jsi své šance se chytit
a na chvíli pohlédnout zasněně.

Udělalas něco, co kamarádka nemá,
a já jsem za to teď nesmírně rád,
a i když tebou, asi, cloumala tréma,
ty rozhodla ses malou pusu mi dát.

Nebyla pravá, ale symbolická jen,
a i když bych radši tu druhou,
život je najednou krásný jak sen
a já se v něm proplétám duhou.

Dívám se a život je najednou krásný,
už nebudu chodit tu smutně jen,
zase už jsem ten romantický básník,
co věří, že po noci přichází den.

Na puse mne hřejí, i když nebyly tam,
rty tvé, co teď tak daleko jsou,
už nemám pocit, že sedím tu sám,
a chtěl bych za tebou vyrazit tmou.

I když ta pusa teď do rána zmizí,
změní se zase jen v poslední sen,
my dva už si nikdy nebudem cizí,
po noci opravdu začne ten den.

Vstanu pak s úsměvem, a i když vím,
že vlastně nic se dnes nestalo,
mohu dát naději všem touhám svým,
a polibek v srdci zůstane na stálo.