Modrý salónek

Modrý salónek jako ten kousek letního nebe,

tam vnímám starý život, tam vnímám já sám sebe,

tam na mě dýchaj vzpomínky těch starých krásných časů,

tam ke mě promlouvá duch starobylích hlasů.

Vidím jak v houpajícím křesle sedí sám pan Neruda,

sedí usmívá se a své cigárko si tiše kouří,

proč náhle v salónku ta staletá proměna?

srdce mé náhle jásá, ale vzpomínky mě souží.

Rozmlouvám s ním o životě, a jak tehdy vypadala Praha,

a kde tehdy jezdila ta slavná koňská dráha,

vidím jak si píše cosi na kus starého papíru,

má na sobě krásné sako, je jistě šité na míru.

A když odcházím po snění večer ze salónku domů,

slyším ještě hrát tu hudbu  starých dob, z korun přestaletých stromů ,

doma rychle do postele, chci si o něm ještě nechat zdát,

ach jaká to škoda, že ten krásný sen a pocit nejde, celý život spát.