Pět

Pět růží stejně, jako pět ran

Na srdci- a v očích pět slz,

Pořezal mě střep, co má pět hran,

A místo zrcadla teď hledím skrz,

Prázdný, rozbitý rám…

 

Ruce mi krvácí, ale stejně dál sbírám střepy,

Třeba někde sedí ten, co je dohromady slepí,

Protože ty jsi zapomněl, ale to neznamená, že já,

A má duše uzoufaná-bolavá…

 

Pět stránek dokonce ještě mi zbývá,

Srdce ale nevyzradí, na co skutečně se dívá,

Na pouhých pět vzpomínek, co mu utkvělo v paměti,

Co se za okamžik v mém rukopisu rozletí.

 

Pět různých dní a pět různých vět,

Zato jen jeden, malý pestrý květ,

Co klíčí někde hluboko a stále ještě doufá,

Zatímco můj rozum, už si pouze zoufá,

Nad nebohým člověkem, kterému byl dán,

jemuž láska kdysi způsobila pět smrtelných ran.

 

Stejně jako pamatuji, ty někde zapomínáš,

A Možná, stejně jako já,  ještě stále střepy sbíráš…