Kdo jsi?

 

Kdo jsi?

Na vždy jen tiše třást se, stále se tě bát,

slzy své skrývat, či raději vůbec neplakat.

O smích už přišla jsem, a možná napořád,

proč se ti nevzepřu už v touze odmlouvat?

 

Možná, že kvůli tobě ztratila jsem cit,

že tolikrát jsem chtěla život ukončit.

A že jsem klidila se, když jsi přišla vždy,

a taky zatratila svoje dětské sny.

 

Já vím, že pro tebe jsem byla pouhé nic,

jen odpad z lůna tvého, a dál už nic víc.

Nevím, čím ublížila jsem ti vlastně tak,

přes tvoje slova přece musel jet vždy vlak.

 

Tak čím jsem ublížila vzletným citům tvým?

A proč ti na rovinu vše říct neumím?

Já jsem jen volný pád a nejsem žádný let,

snad proto nikdy nepatřil mi tvůj svět. . .

 

Že jsi má matka, to já přece vím,

teď mi však pověz, jak se vyrovnat mám s tím?

Já vážně nevím, kdo jsi, nebo, co jsi zač,

nikdy jsi nezkusila utišit můj pláč,

 

jen řev a výhružky a bití a můj strach,

a mě to mrzí, ač ta léta jsou už v prach.

A já teď stále nevím, jak tě vnímat mám,

. . . a ty se divíš, proč tě zrovna nehledám. . . .