Schod dvacátý pátý (věnováno jedné úžasné dívce)

Cítím hedbávné tělo jedné dívky,
nádherné teplo její vlhké pokožky,
spalující pohled jejích modrých očí,
nádherné vlnky blonďatých vlasů.

Ústa jak jeskyně ďábelské saně,
její ňadra, jen pohlédnou na ně,
jak božská to jen může být žena,
jen smět před ní pokleknout na kolena.

Každý záhyb jejího těla,
jako nekonečný vesmír bez světla,
každý záhyb její duše,
jako chuť nekonečné rozkoše.

Jen malý kvítek růže spočívá na ní,
jen lístek po lístku smět jí vzít,
na celém těle ani jediný trn,
líbat její duši a být sní jen.

Lačný pohled její postavy,
nenechá chladné žádné hlavy,
nádherný polibek jen jí na ústa dát,
pak se té myšlence potichounku smát.

Ale co mohu více říct,
snad jen díky,
že tu šlehačku mohl jsem sníst,
skutečně, snad jen díky…

Děkuji, modrooká dívko …