Lidský druh je hřích

Kousek po kousku uvadáš,

tak jako růže bez vody usychá.

Do propadliště dějin se propadáš,

rukou šmátráš v prázdnu.

 

Tančíš valčík s ďáblem,

otočka, pohled do očí.

Než ztratíš rovnováhu

a všechno se rozplyne.

 

Tak strašná zima okolo mě,

mlhavá náruč  mámivá.

Vkročím do šedivé prázdnoty,

kde čeká mě prach a obyčejné nic.

 

Slza na tváři pálivá,

nikdo neřekl mi, že je to hřích.

Rána u srdce krvavá,

prázdná ta rána zdá se být.

 

Už žádný východ Slunce,

válení se v jeho paprscích.

Už žádné hřejivé náruče,

jen prázdné kouty.

 

Už žádný šepot listů ve větvích,

cvrlikání ptáků.

Už žádné pohlazení,

jen zima až do morku kostí.

 

Pouhá lidská slabost,

hříšná lidská podstata,

zahnala nás do kouta,

odkud není úniku.

 

Tichá a mámivá slova ďábelská,

uvažuješ, přemýšlíš, vkráčíš...

Do ohňů pekelných

se slovy na rtech:

Že lidský druh je jeden velký hřích.