Aby oblaka bílá letěla
Aby oblaka bílá letěla
Zvednout hlavu do mraků,
slzu setřít z tváře.
Můj svět je celý z náznaků
a proč je to tak? ptá se.
.
.
.
Ptáci lítaj sem a tam
a melodie zní tu.
A já tu sedím zbitý sám
bez jakýhokoliv štítu.
.
.
.
Chtěl bych, aby nebe bylo zase modrý,
aby oblaka bílá letěla.
A všechno bylo zase dobrý
a ty tady se mnou seděla.
.
.
.
Tak dlouho jsem neviděl tvoji tvář,
která byla mým světlem,
tvé vlasy, tvoje zář.
Tys byla mým jediným světem.
.
.
.
Teď už nemám nic,
všechno do posledního jsi mi zníčila,
když pohladil jsem tvoji líc,
všechno ve mně si spálila.
.
.
.
Teď tady sedím a koukám do nebe,
mraky už dávno nejsou tak bílý,
to ptoto, žes myslela jenom na sebe
a nepočkala na mě chvíli.
.
.
.
Ty ode mne jsi utekla,
protože tvůj žár už neměl co spálit.
Místo abys v mém světě přede mnou poklekla,
já hlupák se nechal tebou šálit.
.
.
.
Nikdy jsem se k nikomu neotočil,
až jednou tobě.
Tvůj smích mě zneužil,
sůj zníčený svět, už nechám navždycky v sobě.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk