Dnes a zítra

"Parkameli, nech ten míč, nechytíš ho a je pryč!"

Pokřik dětí na Partíka, šestiletého kouzelníka,

pokřik řvoucí ostudu, do uší v parku i sousedů.

"Nechte mě vy bojovníci, lučišníci, kopiníci,

kouzelníků je tu hodně, proč na mne křičíte tak svorně?!"

Mnohé dítě usměje se, Aren však k nim nepatří,

dětský válečník si všimne, že zlost se v mágovi vytváři.

"Parkameli, Parkameli, ty máš ocas nad -"

"Dost!" Křikne Aren hlasem, z kterého strne úžasem

i kdejaký silmý muž, jak do srdce bys mu vrazil nůž.

Všechny děti zkoprněly, ústa jak vrata otevřely,

hledíc na Arena z Mraku, přeborníka na střelbu z praku.

"Parkameli, kéž bys nebyl zlý, kéž obličej bys neměl mdlý,

kdybys tak radši přítelem byl, radši než zplozencem pekelných sil,

kdybys jen ruku podal mi, já vzal bych ji rád, zníčil tak fámy,

že nepřítelem království jsi, tomu já, věř mi, věřit chci."

Parkamel, mlád ve svých letech, nevěděl mnoho o všech možných světech,

zpozorněl, když Aren ruku podal mu, prohlédl si ji, však nepřijal ji, s ní tu proměnu

v dobrého člověka a rádce, aby moh spát pak v noci sladce.

"Jsem Parkamel, jsem temnot vládce, jsem budoucí vrah, jsem budoucí zrádce.

Tuto skutečnost oba dobře víme, že v budoucnu my dva se znepřátelíme.

Tvůj otec je král, mu každý zde slouží, můj otec je démon, co po světě touží.

Však Arene, to otázky jsou zítřka, to není dnes nic, snad nenapsaná knížka,

v budoucnu možná se vzájemně pobijem, já se však ptám, co nyní si zahrajem."

Pak ruku přijal a Aren se zasmál, Parkamel přítel byl, dnes, o víc nestál.

Po letech jeden z nich zhyne rukou druhého, ten však poté zemře žalem, že opustil toho padlého