Život s DAIDALEM

Život s DAIDALEM

Nad mořem širým letěli jsme,
nohama šimrali hladinu,
za letu nežně líbali se,
někdy i dýl než hodinu.

Když už tě síly opustili,
vylezla jsi mi na záda,
usla a já modlil jsem se,
aby si nikdy nespadla.

Když přišly mrazy,
šálu s mi z vlasů upletla,
hladce a obratce,
rukou jak lesní víly,
opředla můj krk do tepla.

Byli jsme šťastni,
když létali jsme,
a třepotali perutí,
pod oblouhou hvězdnou,
byl májový leden,
v střevíce lásky obuti.

Daidalos malý spal už snad přiliš,
probudiv se aniž hles,
přikázal vzhůru vynésti sebe,
až k slunci, i s tebou do nebes.

Stoupal jsem po metrech,
citil jsem žár,
a vosku pach,
rychlost tachometr udal,
na desetinu jeden mach.

Pak roztál mi vosk,
naše rychlost se zvýšila,
k matičce zemi stoupali jsme,
aby nás oba pohřbila.