Vzpomínky

VZPOMÍNKY - to největší bohatství, to

nejdražší co MÁM.

I kdyby je chtěl někdo odkoupit, já je prostě

NEPRODÁM.

A nemyslím ty, kvůli kterým bych chtěla

spolknout pilulku ZAPOMNĚNÍ.

Ale ty krásné - na to co pořád je nebo na to, co

bylo, ale už NENÍ.

Jsou jediným co mi zbylo po těch, co do mého

života už NEPATŘÍ.

A nebo patří, ale ne jak bych chtěla, už ne tak

jako DŘÍV.

Vzpomínky posilují vztahy, co naštěstí pořád

ještě JSOU.

A nedovolí všechno zahodit, když období krize

NASTANOU.

Dávají v mém srdci život těm, co tento svět už

OPUSTILI.

A umožní těm, co jsou daleko, aby se vedle mne

POSADILI.

Ať bydlí ve vedlejším domě, na konci světa,

v jiném městě, KDEKOLIV.

Ať sedím ve škole a nebo večeřím, ve

vzpomínkách můžu být s KÝMKOLIV.

Vzpomínky mi dají naději, když se optimismus

ZTRÁCÍ.

I když člověk  řekne štěstí "sbohem", většinou

se štěstí za čas zpátky VRACÍ.

Tak jako se tolikrát stalo nečekaně v

MINULOSTI.

Vzpomínky mi dají naději, když je absolutně

všechno k ZLOSTI.

Vzpomínám, jak ke mně někdo vzhlížel, když

se cítím jako NULA.

Na vřelý úsměv, když se ke mně někdo chová

jako převtělená ŽULA.

Na slova povzbuzení, když se někdo snaží

mou důstojnost POŠLAPAT.

Na to, co mě dojalo, když se snažím ze všech

sil smutkem NEPLAKAT.

Jak mi někdo podal pomocnou ruku, když jsem

se cítila NAPOSPAS.

Některý okamžiky bych si tak hrozně přála

prožít ZAS.

V mých vzpomínkách je pořád "tenkrát", čas

v nich nějak NEBĚŽÍ.

Po roce, pěti nebo po deseti, mi pořád ZÁLEŽÍ

na kom mi jednou záleželo, už to tak asi

ZŮSTANE.

Pokud si jen jdem každý svoji cestou a nic zlého

se mezi námi NESTANE.

Kolik lidí by se divilo, že se mé myšlenky kolem

nich TOČÍ.

Ne vždycky sejde z mysli, když sejde z OČÍ.

Kolik lidí by se divilo, že znám datum jejich

NAROZENÍ.

A že jim každý rok v duchu přeju "vše nejlepší" -

to by byli PŘEKVAPENÍ.

A že se mi mihne úsměv po tváři, když slyším,

že se jim DAŘÍ.

A že mi není lhostejný, když se v jejich životě

něco ZMAŘÍ.

A pro pár z nich bych snad i uprostřed noci

VSTALA.

Kdyby mi sms od nich na mobilu ZAPÍPALA.

Že jsou v úzkých a není nikdo jiný na koho se

OBRÁTIT.

Pro pár z nich bych spánek odložila, abych je

mohla ZACHRÁNIT.

Co se týče historických dat - má paměť je plná

DĚR.

Ale pamatuju si spoustu seznámení a slova, co

padla na ZÁVĚR.

Že to bylo jakoby se pestrá barva na šedou zeď

VYLILA.

Když mi někdo byl seslán do cesty a samota u

mě SKONČILA.

Někdy stačí jedno slovo a vzpomenu si na větu,

kterou mě někdo hluboce OSLOVIL.

Někdy stačí jedna píseň a vzpomenu si, kdo

a kdy v mém životě velkou radost ZPŮSOBIL.

V přítomnosti žiju zřídka, z 90% se upínám

k MINULOSTI.

Kdybych chtěla, zastavím to, ale bylo by to

jako zavrhnout část své OSOBNOSTI.

Ale i ty krásné vzpomínky mi někdy bolest

PŮSOBÍ.

Proč je to jeden den takhle a za pár let jinak? -

Co tohleto ZPŮSOBÍ?

Jak lze toho tolik prožít a pak se téměř cizinci

STÁT?

Proč pro většinu lidí minulost přestane

EXISTOVAT?

Jak lze říct tolik pěkných slov, aby po letech

částečnou pravdou pořád NEBYLY?

A když druhej zapomene, je to jakobychom

to spolu vůbec NEPROŽILI?

Člověk si často myslí, že co je teď, to se

nikdy NEZMĚNÍ.

Ale chyba - člověk může mínit, ale život a čas

naše vztahy PŘEMĚNÍ.