Dech vánoc

jsem král, co dřív rozdal svoje dary
než hvězda shořela ve věků atmosféře
mé jméno, vždyť příběh je to starý,
již nezná křída co na chrámové píše dveře,
jsem prostá nota z choralické písně
trylek neslyšný od pastýře klarinetu
pro Lásku, ta zrodila se k spáse Světu
a nemluvněte za své vzala tvary,
ji Panna k prsu svému tiskne
po cestě z kraje od města Nazaretu

jsem plamen svíčky u voňavého chvojí,
zvědavost lidská s váhou na pověře
děravého ledu v noci při potoku,
prskavka jsem ve šťastně rozzářeném oku
hlas zvonku když náhle zazní v předpokoji,
koleda, v níž zpěváci přeskočili sloku,
jsem nedočkavost vládnoucí u večeře
i láska, co vzrostla z nemluvněte
a rok co rok v tomto čase kvete,
jsem dětský úsměv, uvízlý matce na zástěře