Lesní panna

Husté mraky začernily oblohu,
venku se setmělo.
A vše kolem tak náhle ztichlo,
pak v nebesích silně zahřmělo.
A jak tomu bylo po celý podzim,
opět dlouho a dlouho pršelo.

S černými mraky i ostrý vítr se hnal,
přes celou vesnici,
přes hustý les,
i kolem domku, co u něj stál.

V domku u plotny žena stála,
ve velkém hrnci svému muži oběd hřála.
Když manžel přišel z práce domů,
pohladil děti a políbil ženu.

„Konečně jsem zase doma,
venku už je hrozný zima.
Radši budu celý den,
sedět doma před krbem.
Ve vesnici se povídá,
že přijde zima veliká.
Měl bych zajít do lesa a přinést dříví,
podzim se už rychle, ke svému konci chýlí.“

„Do lesa nechoď, prosím tě moc,
víš co se o něm povídá!
Zlí duchové se tam probouzejí každou noc
a usmrtí každého, kdo do jejich očí se zadívá!“

„Neboj se, neboj ženo má,
do setmění budu zpět doma.
A navíc, jsou to jen pověsti,
o zakletém rozcestí, o panně zbloudilé...
jsou to nesmysly, nic se mi tam nestane!
Vyrazím brzy ráno a po poledni budu zpět,
od souseda koně a valník si půjčím
a hromada dříví tu bude hned!“

Ráno bylo vlhké a studené,
podzimní počasí to sychravé.
Cesta bude náročná a obtížná,
když ještě pršet začíná.

Chytil koně za opratě a vydal se do lesa,
kam vedla cesta bahnitá, úzká a zarostlá.

Když do něj vstoupil,
přepadl ho divný pocit náhle.
Jakoby tu někdo byl
a tajně pozoroval ho stále.

V rychlosti nasbíral dřeva co se dalo
a snad ho k tomu cosi hnalo.
Snad možná proto, že začínal se bát,
snad proto, že zahlédl mezi stromy cosi stát.

Byla to mladá dívka,
co zpoza stromu vystoupila,
pousmála se a pak jemnými krůčky,
k muži lehce přistoupila.

Každá dívka by její kráse záviděla,
i ten křehký hlas, kterým tiše promluvila.

„Prosím vás, prosím, pomozte mi,
cestu domů poraďte mi.
Ztratila jsem se a neznám cestu zpět,
bloudím tu už tolik let!“

Dívka téměř nahá byla,
muže ihned okouzlila.
A jak měla oči krásné,
víc než na obloze hvězdy jasné!

Muž však ihned sklopil zrak,
neb dostal z dívky strach.

„Nesnaž se, nenechám se omámit tvou krásou,
má žena a děti jsou mojí spásou.
V mou věrnost má žena věří,
jen pro ně mé srdce hoří.“

„Prosím vás, prosím, pomozte mi,
cestu domů poraďte mi.
Ztratila jsem se a neznám cestu zpět,
bloudím tu už tolik let!“

Neohlížejíc,vydal se z lesa ven,
s divným, avšak krásným pocitem.
Přišel domů až v podvečer
a o příhodě v lese raději pomlčel.

„Teplota stále níže klesá,
zítra musím zpátky do lesa.
Nasbírat opět nějaké dříví,
zima se už rychle blíží!“

Tedy ihned brzy vyrazil,
nasbírat opět dřeva dosti.
...Náhle však na neznámé místo narazil...
na podivné velké rozcestí.

„Tohle místo jsem ještě nikdy neviděl,
vrátím se raději zpět.“
Přitom kolem sebe se stále ohlížel,
když pak náhle uslyšel ten krásný zpěv.

Zpěv byl tak krásný že za ním se vydal,
pobídl koně a do kroku přidal.
Nepřestával kolem sebe stále hledět,
až spatřil dívku, na velkém kmeni sedět.

„Prosím vás, prosím, pomozte mi,
cestu domů poraďte mi.
Ztratila jsem se a neznám cestu zpět,
bloudím tu už tolik let!“

Ta pověst bude jistě pravdivá,
jak před mnoha lety se tu dívka ztratila.
Jak mládenci opilý z jejího těla se potěšili
a nyní se mstí každému muži,
co po ní jen trochu zatouží...

Ale jak člověk může odolat její kráse,
...a té bolesti a smutku v jejím hlase?
Opět se podíval do jejích očí
a pocítil jak celý svět se s ním točí.

„Prosím vás, moc vás prosím pane,
studený a ostrý vítr vane.
Zahřejte mé tělo studené,
mám ruce i nohy promrzlé.
Zahřejte mé rty svými
a zachraňte pře vlky hladovými.“

Muž přistoupil ke krásné panně
a už chtěl vztáhnout k ní své dlaně.

„Nesnaž se, nenechám se omámit tvou krásou,
má žena a děti jsou mojí spásou.
V mou věrnost má žena věří,
jen pro ně mé srdce hoří.“

Neohlížejíc, vydal se z lesa ven,
znovu s divným, avšak krásným pocitem.
Vrátil se znovu až v podvečer
a celý zbytek dne promlčel.
O mladé dívce neřekl nic,
jen na ní myslel... stále víc a víc.

„Teplota stále níže klesá,
zítra musím zpátky do lesa.
Nasbírat opět nějaké dříví,
zima se už rychle blíží!“

„Proč chceš se do lesa opět vracet?
Začínám ponětí o tom co děláš ztrácet.
Dřevo už nemáme kam složit,
a chodíš domu stále později.
Chováš se ke mě poslední dobou divně,
zůstaň doma raději.“

„Půjdu již naposledy ženo má
a zítra v poledne budu zpět doma.
Musíme mít zásob dosti,
bude mrznout až do morku kosti.“

Div nemohl se rána dočkati,
chtěl znovu krásnou dívku spatřiti.
Nemohl vydržet to dlouhé čekání
a časně ráno vydal se na místo setkání.

Věděl zcela jistě,
na jakém bude místě.

„Dívko prosím, ukaž se mi,
toužím tě spatřit naposledy.
Mé srdce po našem setkání jen hoří,
chci si připomenout jak tvé oči krásně září.“

Najednou uslyšel ten krásný zpěv
a ihned tím směrem se rozeběh.
Až jí nakonec mezi stromy zahlédl
a znovu její kráse podlehl.

„Věděla jsem že se vrátíš,
neboj se a pojď ke mě blíž.
Zůstaň tu a neopouštěj mne,
nechci být už více bez tebe.“

„Prosím tě, prosím, udělej něco pro mne,
studený a ostrý vítr vane.
Zahřej mé tělo studené,
mám ruce i nohy promrzlé.
Zahřej mí rty svými
a zachraň před vlky hladovými.“

„Jen jednou lehce políbím tě,
pak však musím zpátky k ženě.
Už nemohu se nikdy zpět vrátit,
mohl bych svůj rozum ztratit.
Jen jednou, pak skutečně musím odejít,
dostat tě z mé mysli a znovu klidně žít.“

Když k ní přiložil svá ústa,
zakryla je mlha hustá.
O tom co se děje již nevěděl,
když naposled do jejích očí pohleděl.

Děti zrovna oběd měly,
když jeho tělo kleslo k zemi.

„Kde váš otec zase vězí?
Je poledne a doma není.
Bude pryč zas celý den...“
..přitom dívala se z okna ven.

O den později napadl první sníh.
Žena seděla doma, svíraje děti v rukách svých.
Nakonec dočkala se muže svého,
to když v lese našli jeho tělo.
A jen domnívat se mohli,
co tehdy se tam stalo.

Lidé se zmýlili a předpověď nevyšla,
ta krutá zima co měla přijít,
nepřišla...