Sklenice mléka

Sklenice mléka…

Pár řádek, pár čárek chtěl bych napsat.
Však ono nejde to, pořád se jen unavovat.
Lásku někomu projevovat,
dopisy pro něj sestavovat.
Sedím tu mezi čtyřmi stěnami
a přemýšlím o dokonalosti.
Se sklenicí mléka pár slov prohodím,
poloprázdnou jí pak odložím.
Ona je tak prázdná, od slin celá upatlaná.
Divně po mě kouká, ,,teplouš to je“ si říká.
O sklenici tu všem vypráví,
spíš sám se sebou tu rozpráví.
Ubohý blázen, chudák to je,
že o sklenici se zmiňuje.

Bůhví co myslí si ta sklenice špinavá,
děvka jedna zasraná.
Ona si s tím začala, ksichty na mě dělala.
Hádat se s ní o tom budu,
kdo tu pravdu má.
Jediný vítěz té šarvátky bude,
už teď vím, že jsem to já.
Za ouško jí uchopím a z okna na zem vyhodím?
Teď dochází jí,
že hloupá byla,
že blázen je ona,
že napravit by se chtěla.
Tak zkouší omluvu, o život tu prosí.
Mám se smilovat? Život jí darovat?
Radši do dřezu jí zpět odnesu,
už jí tu víc nesnesu.