Pekárna na Karláku

To vobčas zavoní v tom zřídle
a jak tam se uměj smát.
Mouku si v noci cestou domů
nosej na botách
a ona se pak po ulicích leskne
jak poztrácený stříbro,
jak z hvězd smetenej prach.
Chtěj se vyznat jenom v jídle,
jen oslepneš,
s očima jak v tmách.
Ale když ti podaj srdce spečený,
z horký tváře zasvítěj ti úsměvem,
pak budeš kách
až vyjdeš z tý prodejny
ohmataný dnem
a veliký jak šťastnej okamžik,
kde smíš se jenom otočit
a zpátky do proudu,
poznáš, že nic tak není bědný.
Je to tak dál,
i když tu ani ty, ani já už nebudu.
Hrát budem blues a brnkat na duhu.