Chudobou k záhubě

Mladík statný, urostlý,
měl štěstí...
měl život...
měl ženu...

Na patách měl nosit štěstí,
měl přiletět bílý čáp,
chtěl spokojený život vésti,
už slyšel dětské ťapy ťap.

Na svět koukl ve tři ráno,
chlapeček po otci velikán,
v náručí matky měl ustláno,
otec by utekl, není kam.

V chaloupce bylo jejich sídlo,
dvě postele a jedna kolébka,
otcův plat nepostačil na každodenní jídlo,
svátkem byla k obědu polévka.

Ráno matka vstala s pláčem,
dítě mělo polštář v puse,
ono není velkým spáčem,
vždyť studené má ruce.

V matce neuhasitelný oheň rozbouřil se,
mozek neměl šanci přemýšlet,
jen myslela na to jak zabít se,
už chce po obláčcích chodit se synkem na výlet.

Pořád musela na to zmrzačené dítě myslet,
dlouho se trápit nechtěla,
mohla hned na laně viset,
ale radši nožem zemřela.

Otcem se výčitky zmítaly,
že zadusil děcko kvůli chudobě,
že matka i dítě život ztratily,
s odstupem času by se obětoval pro obě.

I otec myslel na sebezničení,
šel do krčmy své činy zapít,
větší zrůdnosti na světě není,
naštěstí dokázal se alkoholem zabít.

Mladík statný, urostlý,
ztratil štěstí...
ztratil život...
ztratil ženu...