Samota

SAMOTA

Samota stahuje mě z kůže,
cítím se jak zvadlá, pohozená růže.

Panenka jež nikdo si s ní nechce hrát,
zapomenutá v koutě - nemá kdo mít ji rád.

Je mi jako hvězdě, která z oblohy spadla,
ztratila své nebe - víc a víc chřadla.

Kůže bledne bez pohlazení,
rty skomírají - touží po políbení.

Srdce volá po citu,
duše umírá ve tmě a tichu.

Tělo práhne po objetí,
tys byl má láska i prokletí.

Byls pro mě mé nebe,
nyní musím žít bez tebe.