Jarní noc

Krásný jarní den se sklání,
k spánku ukládá se,
vy, má paní, již mne chcete
opustit a je vám lehce,
k myšlenkám truchlivým mne vede,
co skrýváte, milence, jen únavu?

"Neodcházejte," složím vám v klín hlavu,
"Musím, již se rudé slunko sklání,
Pobočník si svou povede,
znáte přece mého Charlese,
jen jeho pohled vás ztresce,
jedno mu, že velitel jste," se usmějete.

"Snad se vaše chrabré srdce -" pobaveně zamrkáte
"- před tím chlapcem neukrývá, neskrývá se v hávu?"
Smějete se: "Ach mé staré slabé srdce, neříká se mi to lehce,
neprozrazujte to králi, srdce mé se haní,

že má tak prostopášnou paní, se mnou i hádá se,
pane básník, je to strašné, jakou vyřídilku si to vede."

"Ale vždyť vás sám ten orgán vždy na scestí svede!"
"Viďte, jenom kvůli němu je to možné, ale být bez něj? Jděte!
Bez něj jen kámen, mrtvá hmota, bez citu i cti, tak žít nedá se."
Čtverácký výraz v očích, nepolíbit vás je hřích, ztraťte únavu!
Zněžníte, jen šeptem "Vážně už musím jít", přesto odkládá se spaní,
přesto odkládá se spaní, přesto přese všechno lehce.

Krásná jarní noc se snáší, tiše, křehce,
ta mi moji milou paní svede,
tichý, vlahý větřík milování
obestře jak smilování, chcete
jen lehce zkusit slávu
jarní noci, noci zpěvné; dá se.

Nad potokem mha zvedá se,
působíte křehce,
teď máte všechnu světa slávu,
nejen svoji, noci, která svede,
kdo proti vám zbraň zvedne, Léthé
vplete si jej do skrání.