Varování

Kol sebe vidím zvednuté ruce,

a dav, co křičí: „Ať žije vůdce!“

Co všichni blázní, říkám si v duchu,

však nikdo z lidí mi nepřeje sluchu.

Věřili tomu, co bylo jim dáno,

nevěděli, co přinese příští ráno.

Ti lidé věřili v říši velkou, mocnou,

ale vůdce měl duši nemocnou.

Ten muž měl moc ovládat davy,

jako by to byly jen tupé hlavy.

Pak děje běh další míhá se prudce,

nad těmi hrůzami puká mi srdce.

Spálená města, tisíce mrtvých těl,

to vše je krutou pravdou, bohužel.

Až jitřní slunce končí mou noční můru,

volám: „Lidé, bděte!“, já už jsem vzhůru.