Slza upadá, když opustit Tě, ostrove, člověk musí...

Slza upadá,
Když opustit tě ostrove člověk musí.
Slza upadá
A ve vzduchu cítím vůni narcisů žlutých.

Smutně vzpomínám na rozbřesk ranní,
V řeči nebeské číst zpěv ptačí za svítání.

Smutno mi je, když tě opouštím,
Slibuji Ti, Británie, že se snad vrátím.

Tajemstvím uchvácená,
O poznání jiná.

Jarní vánek od moře čechral vlny vlasů mých.
Oči utápěly se v květinových alejích.
Zdvořilost mě dojímala
A nad pohledem Londýna slzička opustit mé oči chtěla.

Vzdávám úctu, vaše veličenstvo, královno Alžběto,
Prst přitisknu si k ústům.
Srdce zvláštně pocity poseto.

Opouštím Tě ostrove mých dětských snů,
Opouštím Tě země několika krásných dnů.
Loučím se pohledem a Buckingham mi kyne.
Loučím se dotekem a srdce žalostí mi hyne.

Však dávám si slib při pohledu na London Eye,
Ještě jednou se slzičko utaj.
Osvětlený Big Ben a domy parlamentu nad řekou.
Tajemný Stonehange opředený pohádkou.

Zelené pastviny i pískovce křídové,
Nepřipadám si v cizí zemi,
Je mi tak zvláštně, nádherně.

Ach, Londýne nad Temží,
Jen z písní dosud mi znám.
Jak poštovní schránka na rohu ulice,
Z níž pohled posílám.
Jak telefoní budky červené
A chování Angličanů tolik zdvořilé.

Musím říct Británie, žes mi učarovala,
Jako víla z Popelky jiný svět mi ukázala.
Smutno mi je a odjet musím, alespoň zatím,
Ale slibuji Ti, Británie, že se opět vrátím.