Ztracená

Hoří a spaluje tvou tvář,

letmou připomínku na to,

jak to vlastně vypadáš.

Časy se mění, utíkají dál,

je čas zavřít minulosti

a lehkou škvírkou mezi dveřmi

koukat do budoucnosti.

Přemýšlím, co vlastně ta prázdná část,

to malé vakuum uvnitř nás.

Kde je ten správný dílek,

aby byl konečně postaven celek.

Objevuje se a mizí,

ve snech pravdu nepoznáme,

to jen podvědomí křičí.

Obličej si zakrývám,

choulím se do klubíčka,

stejně ty krvavé slzy neschovám…

Tak strašně se obávám,

co vlastně bude dál.

Snad mám jít pouze po špičkách,

abych nevzbudila ideje?

Prázdný pokoj, bílá stěna,

prázdné srdce, bolest nevyřčená.

Nikdo nechápe a nepochopí,

moje činy, skutky mého konání.

Ledová facka na mou tvář,

nechápu, proč to tak je…