Kamenné slzy

V závalu kamenných slz,

se duši dýchá špatně,

slzy člověka potupně

tlačí (v předklonu) k zemi

a bodavý ostrý nádech

podobný noži v žebrech,

střídá ještě ostřejší výdech světa.

 

Praotcové také plakali

kamenné slzy,

ale měli pevnou výdrž.

 

Občas je příval slz

odtrhl od jejich domovů,

nebylo dobré vkročit na scestí osudu,

kde kamení představovalo

připomínku otroctví,

i když člověk je nadosmrti

vlastním otrokem,

kterému se dostane svobody

až když síla a cit opustí lidské tělo...

 

slzy střídá síla,

sílu střídá sounáležitost

sebrat společnou sílu...

 

a skutečná podstata těchto

ryze lidských vlastností,

je v lidském labyrintu vědomí

až na úplném konci zašifrovaného území,

někde tam, kde nedohlédne stín,

nezakřičí blesk a nezaútočí nenávist.

 

Někde tam, v dálavách skutkových podstat,

v myšlenkových šlépějích praotců,

protože oni jako První zakusili

počátky proher, počátky přibývající populace

a konec ledových vztahů mezi nimi

a obrovitými smrtícími kolosy ledových ker.

 

Kde se jednou zastaví obři,

tam vyroste království,

a království praotců stálo

na kostech pravých obrů dávnověku...

 

dinosaury se zvoucími

 

...jejich kamenné slzy byly skutečnými unikáty...