Pramen (aneb Nic není náhoda)

Příliš mnoho vzdálených obzorů,
příliš mnoho sotva rozesněných snů,
příliš mnoho ukryté touhy,

příliš málo obzorů na dotek ruky,
příliš málo snů jejichž smyslu rozumím,
příliš málo nezkvašené touhy,

příliš brzy na ono,
příliš pozdě na tamto...,
příliš včas oproti zbytku světa.

Příliš přihrádek pro Páju,
přihrádek pasujících příliš přesně,
příliš přesně, přesto pitomě pokroucených, plytkých

(- prostě pouze pár přihrádek pro pár povolení přežívat...)

Nemusí to začínat pořád stejně,
nemusí to stejně končit.
Náhoda občas udělá dobrou službu.

Jen doufat, že mě má vesmír pořád ještě rád.
Občas se budu muset prát
A někdy si budu moct i hrát.

(- Dětsky znějící říkanka pro jednoho
co chce už konečně žít naplno a přitom ví,
že navždycky už bude snílkem)

Jsem jen tím, čím prostě jsem,
nikoli tím,
čím chceš mě dle sebe mít.
Přesto už teď
sen, jenž dál chci žít a snít,
pramenem je,
sytícím zdrojem žití,
z něhož čerpám
sílu i moc, radost i klid.