Štěstí hledané, plyšové, moje

Štěstí chodívá v huňatých ponožkách

barvy slunce, co v zimě zapadá moc brzy

To potom člověka bolí a mrzí,

že jeho dům zrovna míjí a míjí

a zkrátka nikdy nepřijde.

A přitom má jenom zalehlé uši

dává moc pozor, co se dnes sluší

a ke štěstí v papučích z měkkého plyše

co chodí kolem, zpravidla tiše,

jsou už dnes někteří dočista hluší.

Přitom se prochází den co den

v ranních tramvajích čísel sudých i lichých

a kouzlí ospalé úsměvy

občas vyplaší stádo srn ze křoví

až je zahlédneme zblízka

a v sobotu ráno i Tobě napoví

co říct

abych byla šťastná